je přírodní jev způsobený rozlitím nadměrného množství vody v krajině mimo koryta vodních toků. Jejími následky mohou být různě velké škody na majetku, ekologické škody či oběti na lidských životech. Povodně způsobují škody zejména domácnostem, infrastruktuře a podnikatelským subjektům, které se nacházejí v přirozených záplavových územích.
Některé povodně se vyvíjejí pomalu, zatímco jiné, jako přívalové povodně, se mohou vyvinout během několika minut, a to i daleko od vodních toků (např. z erozí ohrožených polí, rozsáhlých nepropustných ploch) nebo bez viditelných známek deště. Povodně mohou být lokální, ovlivňující blízké okolí vzniku, nebo velmi rozsáhlé, ovlivňující celé povodí.
Rozlišujeme dva pojmy. Povodeň – výrazné přechodné zvýšení hladiny vodního toku, ať již v důsledku náhlého zvětšení průtoku (např. v důsledku dešťových srážek a/nebo tání sněhu), nebo zmenšením průtočnosti koryta (ledovou zácpou, ucpáním mostních otvorů apod.). Záplava – vylití vody z koryta v důsledku povodně.
je silně rotující vír, vyskytující se pod spodní základnou konvektivních bouří, který se během své existence alespoň jednou dotkne zemského povrchu a je dostatečně silný, aby na něm mohl způsobit hmotné škody. Je schopné vznést do vzduchu předmět o hmotnosti až 5 tun. Rychlost větru v tornádu se pohybuje od 50 do 100 m/s i více, přičemž jeho velikost se pohybuje ve stovkách metrů v průměru.
Tornáda se vyskytují v bouřích téměř po celém světě, přičemž nejznámější oblastí je americký středozápad a jih, jedná se o tzv. tornádovou alej, resp. tornádový pás, která se rozkládá v povodí řeky Mississippi mezi Skalistými horami a Apalačským pohořím – Texas, Kansas, Oklahoma a Nebraska. Ve Spojených státech je největší výskyt tornád na světě. Nejvíce tornád se tam vyskytuje v období od dubna do června.
Rozlišují se dva druhy tornád. Prvním typem je tzv. supercelární tornádo, které je vázáno na výskyt supercelární bouře. Supercela je konvektivní oblačnost tvořená jedinou mohutnou bouřkovou buňkou. Silně rotuje kolem své vertikální osy a lze v ní pozorovat tzv. mezocyklónu o průměru cca 20 km. Takováto bouře patří mezi nejsmrtonosnější konvektivní bouře vůbec.
Druhým typem je tzv. nesupercelární tornádo, jehož mateřská bouře nemá supercelární charakter. To znamená, že se jedná o bouři tvořenou více bouřkovými buňkami. Nesupercelární bouřková buňka má životnost cca 30 minut, což neznamená, že takto dlouho daná bouře trvá. Bouřkové buňky dané bouře jsou totiž v různém stádiu vývoje a nové vznikají. Tornáda vázaná na tuto bouři bývají mnohem slabší, ale není vyloučeno, že i zde se vyskytne silné tornádo. Tento druh tornáda je právě typický pro Česko, kde je výskyt supercely vzácnost.
Zemětřesení je náhlý pohyb zemské kůry, vyvolaný uvolněním napětí – např. z neustálých pohybů zemských desek – podél zlomů. Větší zemětřesení se proto obvykle vyskytují v těch oblastech světa, kterými významné zlomy procházejí (západní pobřeží Ameriky, východní Asie a ostrovy mezi ní a Austrálií, Kavkaz, Turecko a Írán, Středomoří atd.) Studiu zemětřesení se věnuje geofyzika konkrétně její součást seismologie.
Místo vzniku zemětřesení se nazývá ohnisko neboli hypocentrum, jeho kolmý průmět na zemském povrchu se nazývá epicentrum.
Zemětřesení tektonického původu se vyskytují v místech s poruchami zemské kůry (nazývané také jako zlomy anebo dislokace), kde dochází k pohybu jednotlivých horninových bloků. Velká většina takovýchto zlomů je umístěna při okrajích tektonických desek, kde dochází k jejich vzájemné interakci. Více jak 75 % tektonických zemětřesení se odehrává v pásmu ohraničující Pacifik v oblasti nazývané Ohnivý kruh. Dalších 15 až 20 % v zóně, která se táhne od Azor přes Severní Afriku, Středozemní moře, Apeninský poloostrov, Alpy, Dinárské hory, Turecko, Írán až po Himálaj. Ostatní tektonická zemětřesení připadají na oblast středooceánských hřbetů a v minimálním množství ještě na vnitrodesková zemětřesení.
Masivní výskyt zemětřesení v konvergentních, divergentních a transformních okrajích tektonických desek je jedním z faktorů podporující teorii deskové tektoniky.
Jednotlivé typy okrajů a jejich interakce produkují charakteristický typ zemětřesení (např. zemětřesení transformních okrajů mají ohniskovou hloubku přibližně 100 km, v případě konvergentních okrajů je charakteristický výskyt ve větších hloubkách lemující poklesávající desku – tzv. benioffova zóna).
Bouře je soubor atmosférických jevů vázaných na hlubokou cyklónu (tlakovou níži) nebo též označení pro samotnou cyklónu, v níž se tyto jevy vyskytují, jedná se především o silné větry přesahující stupeň vichřice, které vyvolávají na moři velké a nebezpečné vlny a při pobřeží bouřlivé přílivy; na pevnině vyvrací stromy a poškozuje budovy; jsou provázeny rozsáhlými oblastmi konvekčních bouří s intenzívními srážkami a bouřkami na studené frontě. Bouře jsou na povětrnostních mapách charakteristické zhuštěnými izobarami, které odpovídají oblastem se silnými větry.
Sněhová bouře je meteorologická událost s převažujícími 
silnými sněhovými srážkami doprovázená silným větrem a náhlým poklesem teplot. Sněhová bouře není vždy spojena jen se zimní sezónou, ale může se objevit i na jaře, či na podzim.
V některých případech může docházet k tomu, že na zemský povrch dopadá voda v kapalné fázi, která po dopadnutí na předmět okamžitě mrzne, čímž umožňuje vzniknout ledové krusty na předmětech. V takovém případě hovoříme o ledovce.
Během sněhové bouře napadne na zemský povrch velké množství sněhu, který způsobuje následné kalamitní situace v oblasti jako kolaps dopravy, přetrhání elektrického vedení a nebo polomy v lesích. Uvádí se, že přibližně 2 cm vody jsou schopny se přeměnit ve 20 cm sněhové pokrývky.
Velmi silná a prudká sněhová bouře přecházející až ve vichřici se nazývá blizard.
Lavina
Lavina je rychlý a náhlý sesuv většího množství sněhu po svahu na dráze delší než 50 metrů. Slovo lavina se někdy (např. v běžném hovoru) přeneseně používá i pro různé jiné sesuvy, např. kamení, půdy, bahna ale třeba i písku.
Laviny představují vážné nebezpečí především v horských oblastech, kde je jak dostatek strmých svahů, tak dostatečná mohutnost sněhové pokrývky. Laviny extrémních rozměrů mohou způsobit zničení rozsáhlých ploch lesa, a pokud jim stojí v cestě, též různých lidských konstrukcí, silnic a budov.
Požár je každé nežádoucí hoření, při kterém dochází k usmrcení nebo zranění osob nebo zvířat, ke škodám na materiálních hodnotách nebo životním prostředí, nebo k bezprostřednímu ohrožení osob, zvířat, materiálních hodnot nebo životního prostředí.
Vzniká obvykle buď v důsledku technické chyby, nedbalosti nebo neznalosti osob, přírodního neštěstí nebo úmyslným zapálením (žhářství).
Svahové pohyby, někdy též svahové pochody, představují soubor pohybů a pochodů působících na svahu. Dělí se do několika skupin v závislosti na rychlosti, typu a vedoucím procesu.
Gravitační svahové pohyby: Skupina svahových pohybů, u nichž je původcem gravitace. Napětí ve svahu ovlivňuje vývoj svahu (změna výšky či sklonu), jeho odlehčení a režim podpovrchových vod. Gravitační síly následně u svahů působí smykové napětí, čímž dochází k deformaci horniny nebo zeminy. V závislosti na rychlosti se gravitační svahové pohyby dělí (od nejpomalejšího k nejrychlejšímu). Je to Ploužení, Sesouvání a Řícení.
Fluviální svahové pohyby: Skupina svahových pohybů podmíněných vodou. V případě působení povrchového odtoku vody, ať již srážkové či tavné (tj. způsobené táním), se hovoří o ronu. Při něm dochází k nesoustředěnému stékání vody po povrchu terénu, která sebou odnáší jemné částice půdy nebo zvětralinového pláště. Srážková či tavná voda, která se vsákne (infiltruje) do půdy, na svah dále působí mechanicky a chemicky. Podpovrchová voda pak může způsobit následující svahové pohyby. Jedná se o Sufozi, Soliflukci a Tečení.
Mura nebo též blokovobahenní proud je katastroficky rychlý svahový proud tekoucí hmoty, tvořený jemnozrnným materiálem přesyceným vodou, s úlomky až bloky skalních hornin. Rychlost takového proudu se pohybuje v širokém rozpětí od jednotek km/h po více než 100 km/h. Příčinou vzniku mury je přesycení svahu vodou, které může být způsobeno intenzivními dešťovými srážkami nebo táním sněhové pokrývky. Podmínkou vzniku mury je dostatečný sklon svahu a dostatečná vrstva sedimentů na svahu.
Pyroklastický proud označovaný také jako žhavé mračno je často se vyskytující projev explozivních sopečných erupcí. Jde o pohyblivou, fluidizovanou směs žhavých sopečných plynů, úlomků magmatu a sopečného popela, s teplotou od 100 do 1100 °C, pohybující se (podobně jako lavina) po sopečném svahu dolů velkými rychlostmi (150-700 km/h). Těmito vlastnostmi je jednou z nejvíce devastujících forem sopečné činnosti. Pyroklastické proudy se vyskytují při explozivních erupcích viskózního magmatu.
Příčiny vzniku pyroklastických proudů jsou následující: Kolaps mraku plynů a popela. Pokud tlak exploze není dostatečný k vytlačení mraků popele vysoko do atmosféry, vyvržený materiál padá a teče dolů po svazích sopky. Kolaps sopečného dómu a jeho následný rozpad. Zničení části sopky při velké explozi. „Zpěnění“ lávy během procesu jejího odplynění při erupci.
Už za deset let může na Zemi vypuknout „malá doba ledová“. Tvrdí to vědci, kteří vycházejí z matematického modelu magnetické energie Slunce a podle kterých teploty začnou klesat už v roce 2021. Vedoucí oddělení vesmírných studií Pulkovské observatoře Habibull Abdusamatov byl dokonce přesvědčen, že v roce 2055 má nastat vrchol tohoto období. „Nová doba ledová bude trvat nejméně dvě staletí,“ upřesňuje Abdusamatov.
Použitý zdroj:wikipedie